I z nejhlubší temnoty může vejít světlo. Ale..

27. března 2018 v 14:20 | Nadalee <3 |  Myšlenky hostinské
...ale co když ta temnota zanechá na duši jizvu?
Není to ani rok, co jsem si prošla nejtemnějším obdobím mého života. Začalo to úplně obyčejnými bolestmi břicha a skončilo to panickými ataky s kouskem hypochodrie. Je zajímavé, jak si mysl dokáže vytvořit iluzi tak reálnou, že přesvědší tělo, že je něco špatně. A vy to opravdu cítíte. Pořád dokola si říkáte: "Kdyby tam nic nebylo, tak to přece necítím!" Je to nekonečný koloběh. Ti, kteří mají panickou poruchu mi určitě dají za pravdu.
Podstoupila jsem nejprve vyšetření v nemocnici, kde jsem strávila 4 dny, než se konečně rozhodli vyšetřit mi žalůdek a ne podbříšek a kde se nic nenašlo. Pak jsem vystřídala jsem celkem tři psychology na doporučení doktora - všichni říkali něco jiného a nic, co předepsali, mi nepomohlo. Jeden, že si příliš beru k srdci nemoce mých bližních (a ne snad? Jsou to lidi, které miluju!", druhý že se mám odstěhovat k tátovi (což by jsem musela opustit školu, vesnici, všechno!) A další, že to dělám proto, že vyžaduji pozornost.
Na všechny tři jsem se vykašlala.
Propadla jsem hlubokým depresím a děsila se každého nového dne, kdy ráno otevřu oči a všechno se to bude opakovat. Neustále jsem brečela. Každý den, třeba i několikrát.
Pak jsem si ale řekla: "Opravdu chci takhle žít? Být tak patetická?"
Myslela jsem, že vybuchnu vzteky. Chtěla jsem zpátky svůj normální život, kdy jsem se smála blbostem a poslouchala veselé písničky. Na ty jsem během depresí úplně zapomněla. Stejně tak na anime a mangu, které mě držely nad vodou. Díky tomu vzteku jsem se ale probrala. "To jsem fakt tak slabá?!" řekla jsem. "Co se se mnou stalo?"
Díky mé rodině, která to se mnou vydržela, jsem se z toho dostala. Byl to děda, který mě po dlouhé době rozesmál. Začala jsem číst duchovní knížky, pracovala jsem na sobě. A hlavě...jsem se smála! Věřte mi, nebo ne, ale smích opravdu léčí.
Panickou poruchu jsem zdodala. Věřte mi, je to ten nejlepší pocit, co můžete zažít. Zvítězit nad svou vlastní myslí. Ale! Přijdou dny, kdy mám pocit, že se vrací. Černé myšlenky, které se snažím zahnat. Ale také vím, že se nevrátím tam, jde jsem před rokem stála. Nikdy!
Když se poohlédnu zpátky, jsem té zkušenosti vděčná. Udělala mě silnější. Co když se ale vrátí?, běží mi občas hlavou. No a? Porazila jsem to jednou, porazím to zas. Nevzdám to. Jsem bojovnice a tak už to v životě chodí. Pokud existuje budoucnost, které chcete dosáhnout, bujujte za ni! S celým svým srdcem. Já jí mám. Mým snem je být spisovatelkou a nevzdám se ho. Život je dlouhý a plný nejrůznějších možností.
A stojí za to žít. Ne přežívat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 15:47 | Reagovat

Jsi určitě silná osoba, když sis nakonec dokázala pomoci sama. :-) Věřím, že svůj sen si nakonec splníš.

2 Nadalee Nadalee | Web | 27. března 2018 v 16:36 | Reagovat

[1]: Já taky :) Děkuji moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama