HSP (highly sensitive person) - Dar, nebo prokletí?

31. března 2018 v 17:16 | Nadalee <3 |  Pozitivní svět kolem nás
Mezi námi existují lidé, kteří mají od narození schopnost vysoké citlivosti (v angličtině označení HSP). Ne, nejde o psychickou nemoc, jak si mnozí myslí, Zkrátka všechno vnímají mnohem silněji, než ostatní. To, že mezi ně patřím, jsem zjistila asi před rokem. Už od dětství jsem si připadala nějaká jiná. Když se někdo v mé blízkosti cítil špatně, okamžitě jsem to poznala. Cítila jsem jeho smutek a chtěla mu pomoct. Bohužel, stalo se, že cizí negativní emoce přešla na mě a já pak trpěla depresemi.
Deprese je jako rakovina. A když s takovým člověkem žijete v jednom domě, lehce se nakazíte.
Nedokázala jsem ovládat svoje emoce a bylo (a dosud je) obtížné rozeznat, zda to co cítím je moje, nebo někoho jiného. To v minulosti vedlo k tomu, že jsem se před lidmi uzavírala. Svět mi připadal temný. Říkala jsem si, že sem nepatřím. Viděla jsem jen zlo. Považovala jsem svůj dar za prokletí. Dnes, když vím jak se svou schopností nakládat, je to mnohem jednoduší. Chtěla bych vám ukázat jaká jsou pozitiva a negativa této schopnosti.
Člověk HSP necítí silně jen negativní emoce, ale i pozitivní.
To znamená, že ho dokáže rozveselit i taková "obyčejná" věc, jako zpěv ptáků, nebo modrá obloha. Prostě maličkost. Dobrý , ne? :) A představite si, co se stane, když se takový člověk zamiluje. Haha! Bohužel, většina citlivých dušiček se zamiluje do nesprávného člověka. Proč? Protože takové lidi přitahují. Vysoce citlivý lidé mají tendenci pořád někomu pomáhat a proto přitahují lidi, kterou jejich péči potřebují. Znám z vlastní zkušenosti. Málem jsem začala chodit s klukem, který ode mě pořád vyžadovat, abych ho držela za ručičku, utěšovala atd...Když na někoho takového narazíte, utítejte pryč jak nejrychleji můžete! Protože takový člověk si od vás bude jen brát, ale nic dávat. Postupem času vás to vyčerpá a budete se cítit tak vysátý, že nebudete mít na nic chuť, budete mrzutí a unavení. Toho je hlavní důvod, proč HSP ženy zůstavají s mužem, který je psychicky týrá. Chtějí mu pomoct, aby se z toho dostal. Nemají sílu od něj odejít, protože ho chtějí změnit. HSP vidí v každém člověku dobro. Věří, že je i v něm a tak zůstávají.
Nesmíte se nechat vydírat! Musíte myslet hlavně na sebe.


Dlouhodobé procházky po velkých městech je pro takové lidi také velmi vyčerpávající. Zkrátka se musíme naučit, jak zacházet se svou energií, což znamená dopřát si dostatek odpočinku. Teď se jistě někteří ptají: "Jak to mám udělat? Mám na starost toto a toto a musím chodit do práce atd..Ostatní tvrdě makají a já si mám dát odpočinek?!."
Ok. Chápu to. Ale tímhle si způsobíte syndrom vyhoření a můžete se úplně rozsypat. Pak to bude peklo. A těžko se z toho dostává. Hlavně se nesmíte cítit provinile, že si dopřáváte více odpočinku, než ostatní!
Jak jsem už zmínila HSP dokáží vycítit, když se někdo cítí špatně. Doslova se do něho vcítí tak, jako by emoce toho druhého byly jeho vlastní. Tohle může být trošičku problém. Pak se jich totiž špatně zbavuje a máte tendenci tomu člověku pomoct, myslet na něj a dělat si starosti. A když vás ten člověk odmítne s tím, že pomoct nepotřebuje, začnete se trápit ještě víc. Vždycky když se začnete cítit špatně, položte si následující otázku: "Jsou tyto pocity moje, nebo někoho jiného? Mám důvod se cítit takto?"
Mě to pomáhá vždy. Kdžy dojdu z závěru, že není důvod abych se takhle cítila, pocity úlně vymizí. Když člověk pomoct odmítá a nechci ji od vás, hoďte to za hlavu! Ano, není to lehké, ale nemůžete řídit něčí život. Máte svůj. A když se do toho úplně ponoříte, ten člověk vás nevědomky stáhne sebou. Pozitivum je, že když se naopak bavíte s člověkem, který je plný energie, šťastný a veselý, okamžitě vás tím nakazí. :) Vyhledávejte takové lidi, budete se cítit prostě báječně a plný života.
Potkala jsem spoustu HSP, kteří měli jako já psychosomatické potíže. Zadržovali své emoce, dávali přednost ostatním a pak je nestále bolel žalůdek. Bolest je stejná jako emoce. Cítí jí mnohem intenzivěji, než ostatní. Když HSP cítí bolest, třeba jen malou, dokáže ho to znervóznit a jeho nálada je hned dole. I tohle je potřeba se naučit ovládat.

HSP má moc uzdravovat!

To je asi nejdůležitější bod ze všech. Spousta lidí mi říká, že se v mé přítomnosti cítí dobře, uvolněně a když se mnou mluví, jakoby z nich všechno spadlo. HSP zasáhne v člověku přesně takový terč, že z nich dokáže vytáhnout naprosto cokoliv. Jejich nejhlubší strachy, touhy - lidé se jim svěřují s čímkoliv. Léčí slovem. Ví, jaká slova člověku pomůžou, dodá jim odvahu a sílu. Když se ale HSP naštve, dokáže slovem zasáhnout přímo do černého a o to je to bolestivější. Takže bacha, až takového člověka budete chtít naštvat :)
HSP vyhledávají jiné HSP. Proč? Protože jsou jako oni. Většinou ale nějaký čas trvá, než na takového člověla narazíte. Jak jsem již psala, citlivé lidi přitahují jejich opaky.

A závěr? Je vysoká citlivost dar, nebo prokletí? Já říkám, že je obojí. Má své pro a proti. Jestli takovou schopnost máte, nebojte. Nejste v tom sami. :) Je nás mnoho. A jestli se jí naučíte ovládat, dostane se vám nejhlubšího požehnání.

S láskou,
Nadalee <3
 

Princ, cizinec a zvíře - Kapitola šestá

30. března 2018 v 20:58 | Nadalee <3 |  Černá růže
Když tam dorazili, nalezly spoustu mrtvých krav a ovcí. Některé z nich byly roztrhány na kusy tak, že z nich zbyla jen hromádka vnitřností. Vlkodlak doplnil síly a teď byl ještě nebezpečnější, než kdy předtím. Severní vítr rozprášil mraky. Kopec, na kterém mlýn stál, osvětlovalo jasné, modré Měsíční světlo. A na samém vrcholu seděl vlkodlak.
"Opovažte se mi stát v cestě! Dostanu ho, bastarda," řekl jim Luca a odplivl si. Tentokrát si byl jistý, že ho má na mušce. Předtím ho překvapil, ale něco takového už se nestane.
Rina do kopla do kolena a postoupila vpřed.
"Máme ho přivést zpátky, ne zabít, tupče!" sykla. "Kendall s ním má plány, neslyšels? Udělám to já."
Tom se zašklebil. "Kdyby něco, kryju ti záda."
"Těší mě tvoje víra v mé schopnosti, ale mám to pod kontrolou, jasný?" povzdychla si a věnovala jim varovný pohled. "Ale kdybych ji potřebovala, a jakože nebudu potřebovat, rozhodně bych nežádala někoho, koho nazývají 'znesvětitelem královských panen'," zasmála se směrem k Tomovi, který se trochu začervenal. "Držte se zpátky a sledujte! Jestli se mi ale připletete do cesty, schytáte to. Pochopili?"
Lovec otevřel pusu, ale nakonec spolkl protesty zpátky do krku. Co jim je teď platný? Sotva se kvůli zranění vleče. Navíc byl zvědaví, co se bude dít. Jak silná asi tato dívka může být? Musel to vidět na vlastní oči. Sledoval, jak Rina vytahuje dýku. Šla normální chůzí. Nesnažila se o překvapivý útok, ani útok zezadu. Šla přímo proti němu. Lovec zpozoroval, jak vzduch začíná houstnout. Kolem nich se vytvořila mlha, taková, že nebylo vidět ani deset yardů před nimi.
"No, tohle bude rychlý," slyšel vedle sebe Toma, který se opřel o strom a zívl. Luca si mezitím slyšitelně odfrkl a usadil se vedle keře s malinami, které už nějakou dobu pojídal spokojený Bobo.
Lovec zaostřil. Neviděl vůbec nic. Po chvilce se od kopce ozval řev. Vlk sebou šil jako divý, zmítal se, marně se snažil najít svou oběť. Rina se pohybovala rychle. Vždy vlka sekla a hned uskočila zpátky do mlhy. Vynořila se z opačné strany a zopakovala útok. Krev stříkala, vlk vrčel a mlha houstla. Nakonec se zhroutil jako pytel brambor do bláta a znehybněl.
Rina pomalým pohybem rukou nechala mlhu rozpustit a otřela si dýku do pláště.
"Tak to bychom měli. Bobo, odnes ho prosím do hostince, zlato." mávla spokojeně na svého spojence. Ten poslušně přikývl a s odporem nabral vlkodlaka na ramena.
"Bohové, co nad námi bdí. To bylo…úžasné," vydechl Trec.
Rina se uculila a prohrábla si blond vlasy, které se pěkně zavlnily ve vzduchu. Už to byl nějaký čas, co bojovala. Možná proto si ho dokázala náramně užít, i když to nebyl kdoví jaký nepřítel. Zajímavý určitě, ale rozhodně ne silný. Při vzpomínce na bitku s Černou růží se v duchu hluboce zasmála.
Kendall s Andrewem byli jistě ji nejhorší protivníci, kterým kdy musela čelit.

Princ, cizinec a zvíře - Kapitola pátá

30. března 2018 v 20:55 | Nadalee <3 |  Černá růže
Procházeli se hlubokým, černým lesem a jediné, co jim osvětlovalo cestu, byla malá svíčka. Kendall s Andrewem zůstali v hostinci, aby připravili přeměnný rituál, který vrátí pohledného prince zpátky do přirozené podoby a alespoň z části zruší kletbu, která na něho kdo ví kým, byla uvalena.
Bobo se párkrát zalekl poskakujícího králíka a Rina zalitovala, že ho vůbec vzala sebou. Byl to možná polo-démon, ale duševně byl na tom stejně tak dobře, jako desetileté dítě. Trec se najednou zastavil. Poklekl a přejel dlaní po stopě zanechané v bahně. Olízl prst a nasál vzduch do plic.
"Tudy," ukázal směrem ke starému mlýnu.
"Proč by běžel zrovna tam?" optal se Tom. "
Rina s úšklebkem zakoulela očima. "Proč myslíš? Řekla bych, že na malou svačinku."
Vydali se tedy tím směrem, tedy až na Lucu, který honil divoké vlky. Nejspíš, aby si vybil vztek z předchozí porážky.
 


Zdravá strava = Delší život

29. března 2018 v 22:31 | Nadalee <3 |  Deníček
Zdravím všechny :)
Dneska konečně vysněné prázdniny. Hurá!...a nebo ne? Trávit čas v domě s mojí povedenou rodinkou je občas makačka. Samozřejmě, že je miluju nadevše. To bez pochyb! Ale překvapuje mě, jak si někteří její členové neváží svého života.
Můj strýc byl v nemocnici rok. ROK! S akutním zánětem slinivky břišní. Tak moc se těšil domů a my na něho. V nemocnci mu dali instrukce, že má jíst zdravě, nehltat a v menších porcích. Co myslíte? Dodržuje to? Ne! Jakoby se chtěl do toho špitálu vrátit. A babička? Ta jí taky nezdravě. A ještě mu vyváří "speciální" jídla, jako je klobáska, nebo smažený řízek. Připadám si jak ve filmu "Blbý a blbější".
Tohle prostě nepochopím!!!
Domlouvala jsem mu snad tisíckrát, ale jako bych mluvila s dvouletým dítětem. Na jednu stranu bych to ráda nechala plavat. Nemůžu se plést do života někoho jiného, ale na druhou stranu...je to rodina. Nechci riskovat, že to "dobré" jídlo bude jeho poslední. Je dospělý člověk, tak by měl mít rozum!
Poslední rok jsem si začala uvědomovat, jak moc je zdravá strava důležitá. Moje heslo: "Jíst vše...ale vyvážěně a v menších porcích!" Plus - každý den dostatek ovoce a zeleniny, to je pro mě základ. <3 No a vzhledem k tomu, že mamka přestala kupovat i sladkosti. je takové jablko s banánem skvělá náhražka :D Na čokoládovou tyčinku dostanu chuť jen málokdy.
Lidi, važte si svého těla, pokud chcete být v tomto světě co nejdéle! Nezaslouží si od vás dostávat takovou nakládačku...protože vám to jednou vrátí.
Krásný večer <3

Střepy času

29. března 2018 v 16:17 | Nadalee <3 |  Básničky
Bouře řine se nocí jako divá zvěř,
vše zaniká, svět končí, tomu věř.
Nicota pohltila vše živé,
aby mohlo objevil se něco nové.

Vůle z oceli, srdce z ledu,
hodil by se mi teď kousek medu.
Zakryl by pachuť krve v mých ústech.
Pole zmizela, hrady se hroutí, co se to děje?
Vítr víří se a píseň pěje.

Duchové kolem mne tančí a kroutí se,
držím se za hlavu a rozpomínám se.
Já vidím tuto scénu podruhé,
válka začala a já tam stál,
srdce mi bušilo, oh tak moc jsem se bál.

Avšak je konec, nebo ne?
Proč ji stále vidím kolem mne?
Je jako mor, já nemůžu se toho zbavit,
chtěl bych vstát a jít se bavit.
Moje tělo však ztuhlé je,
já nemůžu se pohnout, co to je?
To strach, toto je.

Princ, cizinec a zvíře - Kapitola čtvrtá

27. března 2018 v 21:03 | Nadalee <3 |  Černá růže
Andrew upíjel z šálku, zatímco se díval, jak Kendall ukusuje ze zeleninové mísy plné salátu, rajčat a jen pár malých kousků masa. Po chvilce pozorování už to nevydržel.
"Dal ses na králičí stravu?"
Kendall polkl a zamával vidličkou. "Možná bys to mohl taky jednou zkusit. Je to dobré pro tělo a mysl."
Andrew zkřivil obličej a odplivl si. "Z toho mě laskavě vynechej. Protože jestli budu jíst tohle, budu za chvilku hubenější, než ten králík."
Kendall ho ignoroval a v klidu pokračoval v jídle. Rina seděla naproti nim, na klíně pochrupující opičku. Hostinský byl nejspíš už tak otrávený, že se na všechny ty narážky a upozornění raději vykašlal. Došlo mu, že to stejně nemá cenu. Bobo šťouchal do Toma, který usnul na stolku, vydávající ze sebe zvuk horší, než divoký kanec.
Andrew s Kendallem zpozorněli, když dolů sešel návštěvník, na půl svlečený do naha. Jeho čelo bylo zmáčené potem, sotva popadal dech.
"Mohl bych poprosit o skleničku čistého lihu?" zeptal se přerývaně a hodil jim pod nos dva silky.
Kendall se uchechtl. "Co tak zdvořile?" podivil se. "Od lovce bych očekával jinou řeč, ale prosím."
Nalil mu do malé skleničky líh a Trec si jím potřel ránu. Pak se napil, při čemž se rozkašlal.
"Měj úctu ke všem a ke všemu - to je, co mě naučil otec," pravil. "Snažím se to přísloví dodržovat, i když občas je to nad moje síly."
Andrew s přikývnutím zabručel. "Povídej mi o tom. Je těžký mít vůbec nějakou úctu, hlavně k nepřátelům. Pracuješ na volné noze?" zeptal se a skoro zalitoval nepřípustného přivítání, které mu daroval. Lovci byli nebezpeční a obávaní. Avšak tenhle se zdál být slušný. Nejspíš si chtěl opravdu jen odpočinout a nabrat síly.
"Ano," odpověděl Trec. "Nějaký čas jsem pobýval na Falžském území, ale od té doby, co začaly shromažďovat vojáky na blížící se válku, to jde z kopce. Nedá se tam pracovat. Nemůžu riskovat, že mě popraví jenom proto, že jsem ulovil nesprávné zvíře." Napil se lihu. "Říká se, že jako první napadne Černý západ. Král Azru se snaží provdat svou nejstarší dceru princi s Falžska, aby tím usvědčil mír, ale k ničemu to nevede."
Andrew s Kendallem vypadali zaskočeně. V hostinci se toho dozvědí od cestovatelů hodně, ale o této informaci nevěděli zdaleka nic.
"Uzavřeme sázku?" usmál se Kendall na Andrewa. "Sto silků na Falžsko."
"Sto padesát na Arz," řekl rychle Andrew. "Má zdatné muže a skupinu cvičených asasínů k tomu. Podle mě to tentokrát vyhraje."
Tom, jako by do něj udeřil blesk, zvedl hlavu. "Dvě stě na Arz!" vyhrkl a opět se složil.
"Sto na Falžsko," přidala se Rina. "Ty si nevsadíš, drahý?" promluvila na zamračeného Lucu. Ten mávl rukou. "Blbost. Kravina. Dejte mi pokoj, jo?"
Rina se zasmála. "Ano, ano. No tak promiň. Ale děláš chybu. Hraje se o dost vysokou částku. Říkám vám, že jim Falžsko natrhne zadek. Nevíte, jak se říká jejímu vládci? Král dobyvatel. Přemohl už tři království. Dobrý, co?"
Trec zůstal sedět jako kamenná socha bez hnutí. Nemohl uvěřit vlastním uším. Nevsadili se právě, kdo z království vyhraje válku? Jakoby o nic nešlo. Těmhle lidem to bylo úplně fuk, kolik lidí zemře, jaká území budou zničena. Je dost možné, že může zasáhnout i samotné údolí. I tak se tvářili naprosto klidně, ba si z toho i dělali legraci. Pozoruhodné, pomyslel si Trec. Opravdu nejsou normální. Kolik toho musel každý z nich zažít, že dokážou takhle reagovat? Byl si jistý, že pro hostinského a muže zabijáka - bývalého člena Rudé gardy, byl on jen pouhé dítě. Bylo to směšné. A co ta dívka? Vypadala tak křehce. Kdyby nevěděl, že je to proslulá tanečnice, která nemilosrdně zabíjí v mlze, považoval by za dítě právě ji. Nevypadala na víc než sedmnáct let. Pak je tu ještě poloviční démon bez jazyka a rozparovač s nadlidskou silou. V duchu se zasmál.
To je skupina.
Ozvalo se zaťukání. Ne silné, ale slyšitelné. Měli další návštěvu. Dveře otevřel mladík s pírkem na hlavě v rudé, ušpiněné uniformě s šálem kolem krku. Dvouruční meč měl u pasu pečlivě zastrčený v pochvě. Za ním se zjevil další. Když ho Andrew uviděl, krve by se v něm nedořezalo.
"Zdravím vás, Černá růže," pozdravil princ. "Už je to nějaká doba, pravda?"
Rině se zablýsklo v očích. Natáhla se a rychlým švihem hodila po princi dýku. Ta se zapíchla hned vedle jeho hlavy. Princ přesto nezpanikařil. Zůstal stát na místě, očima tikajíc od jednoho člověka k druhému.
"Oh! Sámo veličenstvo osobně," zazubila se. "Jaké…nemilé překvapení. Zabloudil si?"
Luca vstal se sekerou v ruce, ale Tom ho zachycením upozornil, aby vyčkal. Zajímalo ho, kvůli čemu by princ skočil do jámy lvové. Lovec zvědavě pozdvihl obočí. Věděl, že do hostince mají lidé z hradu zákaz, ale připadalo mu, že v tomhle bude něco hodně osobního. Zvědavě je pozoroval a čekal, co se bude dít.
"Tak? Na něco jsem se tě ptala, princátko," dožadovala se dál Rina. "Zabloudil si?"
"Jak se opovažuješ s pánem mluvit tímhle tónem?" procedil panoš skrze zuby, dlaň položenou na jílci meče. Pak umlkl. Vytřeštil oči hrůzou, jak se jeho tělo začalo třást. Ruce se sami zvedly do vzduchu. Nemohl cokoliv udělat. Připadal si jakou ubohá loutka chycená v pavučině temnoty. Pak ho smetla vlna energie. Panoš narazil do zdi, omotaný neviditelnými nitkami, neschopný pohybu.
"Grandiózní!" zvolal Kendall. "Kurva, jsi samé překvapení, to se musí nechat. Ani v nejhorší noční můře by mě nenapadlo, že si sem jen tak nakráčíš. Ha! A ještě s panošem."
"Slyšel jsem, že princové mají sebevražedné sklony. Hádám, že je to pravda," zavrčel Andrew.
Kendall se Marianovi rozplynul před očima. Propadl se do stínů a než se stačil vzpamatovat, stál přímo před ním. Princ polkl. Zase ty jiskřivé oči. Ty šílené, krve prolité oči. Začalo mu pískat v uších. Stíny se kolem čaroděje obalily a tehdy ho spatřil v pravé podobě. Jako malého muže s černou kápi.
"Mám pro tebe nabídku. Pro vás všechny," řekl princ rozhodně. Snažil se, aby jeho hlas zněl pevně. Rozhodně nebude ukazovat strach. Ne před ním. To bylo pod jeho úroveň.
"Hihi. Jaká škoda," šeptl Kendall. "Zrovna teď nemám náladu na brebentění ubohého ptáčete. Tehdy ve svaté vsi, jsem ti uštědřil milost. Tss! Byla to chyba. Měl jsem vědět, že se vrátíš. Kéž by tě pekelný ohář toho dne roztrhal na kusy!"
"Mám Walariovu knihu proměn!" vykřikl Marian.
Stíny se zastavily. Váhaly.
"Lžeš!"
"Ne! Prosím, podívej. Mám ji v brašně. Cenou knihu, obsahující linii čarodějů, kterou si zanechal ve věži v Arzu. Přežila požár."
Sáhl do brašny a vytáhl předmět zabalený v zeleném šátku. Malou knihu s dírkou uprostřed. Byla vyrobena z dračí kůže, na přední straně se nacházel vzácný kus drahokamu nazývaný izdaír.
"Vím, že je pro tebe cenná," pokračovat. "Tak? Vyslechneš si mě?"
Kendall pootočil hlavou. "Co mi brání, abych si tu knihu nevzal a hned po tom tě nezabil, hm?"
Marianovi cukly koutky. "Potřebuješ klíč. Bez ní ji ani svou magií neotevřeš. To víš moc dobře. Vím, kde ho nalezneš, teda spíš, kdo ho má."
Temnota se otřásla a Marian se opět ocitl v hostinci. Hostinský i všechno ostatní vypadalo jako předtím. Věděl, že šlo o klam. Nic jiného také od mistra loutkaře nečekal. Jeho moc spočívá v síle iluze. Tak dokonalé, že přesvědčí nepřítelovu mysl, že byl skutečně napaden. Podíval se na svého panoše, ležícího na zemi. Podle zvedajícího hrudníku poznal, že stále žije. Štěstěna stála na jeho straně.
"Počkejte," řekla Rina. "Opravdu je to ta kniha? Nejstarší grimoár, nejvzácnější kousek z celého království?" Mrkla po Kendallovi. "Hrom do toho! A patřila tobě?"
Kendall potáhl z dýmky a zavřel oči. "No teď není podstatný. Řekni mi, kde je klíč."
Marian si povzdychl a začal si sundávat promočený kabát.
"Jen pomalu, pomalu. Povím ti to, ale nejdřív…co uzavřít malý obchod? Služba za službu. Nezní to fér?"
Luca propukl v hlasitý smích. "Uzavírat dohodu? S tebou? U všech podělaných bohů, tobě muselo přeskočit. Zapomeň! Že, Kendalle?"
Čaroděj mlčel. Vydechl oblak kouře a zamyšleně si promnul bradku. Luca se na něho otočil.
"Kendalle?" Po té se obrátil na Andrewa. I on zůstával nadále zticha. "Hoj, hoj…neříkejte mi, že o tom opravdu přemýšlíte? Mor na vás! Do prdele, to jsem tu jedinej se zdravým rozumem?"
Tom s Rinou si vyměnili pohledy. "Co přesně je ta kniha zač?" zeptal se Tom opatrně. "Řekl, že obsahuje linii čarodějů, copak je to tak důležitý?"
"Nejen to," odpověděl hostinský tajemně. "Je to mocný artefakt. Otvírá portály do jiných světů. Tady s Andrewem jsme jeden takový uzavřeli v Průsmyku, pravda?"
Asasín přikývl. "Jo, to byla síla. Pěkně jsme si to s orky rozdali. Áh, zlaté časy, kdy jsem ještě plnil příkazy od toho nafoukanýho bastarda - paladina z Rudé gardy. Měl jsem ho tehdy rozkuchat." Usmál se. "Naše první setkání, pamatuješ?"
Kendall si odkašlal. Samozřejmě, že si to pamatoval, ale rozebírat tu minulost opravdu nechtěl.
"Máš zvláštní pach, princi," ozval se Trec, který do teď jen naslouchal. "Celou dobu jsem si lámal hlavu nad tím, co to asi může být." Nasál vzduch do nosu. "Jsi to ty. Ta bestie."
Marianův dech se zrychlil. Chytil se za hlavu, až si skoro začal škubat vlasy. Nehty zarýval do lebky.
"Lovec…"
Trec i přes palčivou bolest doslova vyskočil ze židle. Nahromaděné emoce spouští proces. Proč ho to nenapadlo? A ten pach byl specifický jen pro jeden druh zvířete. Mávl na ostatní.
"Kryjte se! Je to vlkodlak!"
Marianovo tělo se začalo měnit. Nos se mu prodloužil, chlupy vyrostly. Nabíral výšku a jeho oči zářily zelení. Oblečení se přetrhlo. Trec ze všech sil běžel do pokoje pro zbraň. Rina celou přeměnu sledovala omámeně. O vlkodlacích slyšela jen v legendách. Nikdy by si nepomyslela, že stvoření spatří na vlastní oči. Bylo to…fascinující. Luca zamával ve vzduchu sekerou, při čemž se usmíval od ucha k uchu. Nic by ho neuspokojilo tak, jako pořádný mord. Vrhl se na zvíře, ale byl příliš pomalý. Vlkodlak uskočil, smetl Lucu svou obří tlapou a ten odletěl až na druhou stranu místnosti. Bobo výstražně zavrčel. Jeho démoní instinkty křičely. Vlkodlak si jich ale nevšímal. Zafuněl a přistoupil k panošovi, který stále ležel v bezvědomí. Zakousl se mu do krku a odtrhl kus masa. Hlava odpadla.
Andrew vytasil dýky a rozběhl se. Jeho skoky připomínaly tanec. Pohyboval se ladně, když udělal ve vzduchu pár převratů a dopadl na zem, vůbec nebyl slyšet. Ostří se zalesklo. Krev vystříkla. Vlk zakňučel, ošil se a vyběhl do mlhavé noci.
"Tak to je úžasný. Zdrhnul nám!" zahulákal Luca, který se pokoušel sesbírat na nohy. "Co teď?"
Seshora se vyřítil lovec. Když uviděl, že už je vlkodlak dávno pryč, zamračil se.
"No," pravil Kendall a obrátil se na Trece. "Řekl bych, že je na čase, aby si nám předvedl svoje lovecké schopnosti."

I z nejhlubší temnoty může vejít světlo. Ale..

27. března 2018 v 14:20 | Nadalee <3 |  Myšlenky hostinské
...ale co když ta temnota zanechá na duši jizvu?
Není to ani rok, co jsem si prošla nejtemnějším obdobím mého života. Začalo to úplně obyčejnými bolestmi břicha a skončilo to panickými ataky s kouskem hypochodrie. Je zajímavé, jak si mysl dokáže vytvořit iluzi tak reálnou, že přesvědší tělo, že je něco špatně. A vy to opravdu cítíte. Pořád dokola si říkáte: "Kdyby tam nic nebylo, tak to přece necítím!" Je to nekonečný koloběh. Ti, kteří mají panickou poruchu mi určitě dají za pravdu.
Podstoupila jsem nejprve vyšetření v nemocnici, kde jsem strávila 4 dny, než se konečně rozhodli vyšetřit mi žalůdek a ne podbříšek a kde se nic nenašlo. Pak jsem vystřídala jsem celkem tři psychology na doporučení doktora - všichni říkali něco jiného a nic, co předepsali, mi nepomohlo. Jeden, že si příliš beru k srdci nemoce mých bližních (a ne snad? Jsou to lidi, které miluju!", druhý že se mám odstěhovat k tátovi (což by jsem musela opustit školu, vesnici, všechno!) A další, že to dělám proto, že vyžaduji pozornost.
Na všechny tři jsem se vykašlala.
Propadla jsem hlubokým depresím a děsila se každého nového dne, kdy ráno otevřu oči a všechno se to bude opakovat. Neustále jsem brečela. Každý den, třeba i několikrát.
Pak jsem si ale řekla: "Opravdu chci takhle žít? Být tak patetická?"
Myslela jsem, že vybuchnu vzteky. Chtěla jsem zpátky svůj normální život, kdy jsem se smála blbostem a poslouchala veselé písničky. Na ty jsem během depresí úplně zapomněla. Stejně tak na anime a mangu, které mě držely nad vodou. Díky tomu vzteku jsem se ale probrala. "To jsem fakt tak slabá?!" řekla jsem. "Co se se mnou stalo?"
Díky mé rodině, která to se mnou vydržela, jsem se z toho dostala. Byl to děda, který mě po dlouhé době rozesmál. Začala jsem číst duchovní knížky, pracovala jsem na sobě. A hlavě...jsem se smála! Věřte mi, nebo ne, ale smích opravdu léčí.
Panickou poruchu jsem zdodala. Věřte mi, je to ten nejlepší pocit, co můžete zažít. Zvítězit nad svou vlastní myslí. Ale! Přijdou dny, kdy mám pocit, že se vrací. Černé myšlenky, které se snažím zahnat. Ale také vím, že se nevrátím tam, jde jsem před rokem stála. Nikdy!
Když se poohlédnu zpátky, jsem té zkušenosti vděčná. Udělala mě silnější. Co když se ale vrátí?, běží mi občas hlavou. No a? Porazila jsem to jednou, porazím to zas. Nevzdám to. Jsem bojovnice a tak už to v životě chodí. Pokud existuje budoucnost, které chcete dosáhnout, bujujte za ni! S celým svým srdcem. Já jí mám. Mým snem je být spisovatelkou a nevzdám se ho. Život je dlouhý a plný nejrůznějších možností.
A stojí za to žít. Ne přežívat.

I zázraky se občas dějí...

26. března 2018 v 19:04 | Nadalee <3 |  Deníček
Celé měsíce jsem byla vyklepaná, kdy mě učitelka vyzkouší z ekonomie. A nééé, já se na to nemohla naučit, že? Znáte to. Dojde na učení a i ta pitomá propiska vám připadá zajímavější - jen ne látka. Odkládáte to do poslední chvilky, až to pak honíte večer před spaním a ráno.
Mám to tak pořád :D A zrovna ekonomie. Nejhorší a nejméně zajímavý předmět, co existuje. "Jako budoucí ekonomové musíte..." tak na tuhle větu už jsem doslovala alergická! Naše třída a ekonomové, no to určitě :D
No a zrovna dneska, po krásné probdělé noci plné nočních můr, padl los na mě. Já VĚDĚLA že mě vytasí. Takové to vnitřní tušení, co vám namlouvá, že zrovna vy jste dneska ten vyvolený. Nejhorší pocit je, když se vás učitelka na něco zeptá a vy ji na rovinu řeknete, že nevíte. Stejně pět minut čeká, jestli z vás přece jen něco nevypadne a nastane to trapné ticho ve třídě.
Nakonec mám za dvě :P. Nemám tušení, jak jsem to dokázala. Asi zázrak z hůry, nebo co. Pro mě je to ale varování, že by to nebylo na škodu trochu se do toho učení dokopat. A i kdyby jsem dostala špatnou známku, budu mít alrspoň dobrý pocit, že jsem proto něco udělala!

PS: S úžasným pocitem bez pocity viny ohlašuji, že školní síť napadl hecker a odstranil všechny absence, důležité dokumenty a celé bakaláře! Díky, kámo!

Kresba Rory Mercury - Gate

26. března 2018 v 6:58 | Nadalee <3 |  Moje díla
Tak jsem zase jednou něco nakreslila. :D Gate patří mezi mé nejoblíbenější anime a určitě ho doporučuji zhlédnout každému otaku <3


Princ, cizinec a zvíře - Kapitola třetí

25. března 2018 v 17:51 | Nadalee <3 |  Černá růže
Princ Marian objížděl malou vesnici blízko Průsmyku. Nikde nebylo ani živáčka. Nepřekvapilo ho, když našel pár těl, poházených na ulici. Zřejmě práce banditů. Poslední dobou jich po království bylo plno a ještě víc kolem Hraničního údolí, kam se chystal. Přepadávali obchodníky z drahým zbožím a lidi vyššího postavení. Všichni se stěhovali na Černý západ a Sibrikon. Boje se těmto místům vyhýbaly širokým obloukem. I když Arz uzavřel s Falžskem příměří, všichni čekali, že se každou chvíli opět schýlí k válce. Mír nikdy netrval více než pět let.
Panoš, jedoucí vedle prince se napil z čutory a ukousl jablka.
"Promiňte, pane, ale proč jedeme zrovna kolem Průsmyku?" zeptal se ho.
Princ se zahleděl do dáli. "Protože jedině tahle cesta vede k údolí."
"To místo je samá spodina, sire. Navíc riskujeme, že narazíme na skřeta, stínovou bestii a jiná monstra," varoval ho. "Jsme jen dva. Navíc mrzne a je hluboká noc. Prosím, zvažte to, vaše výsosti. Pan král by mě pověsil, kdyby zjistil, že jsem vám dovolil i přes jeho zákaz vyjet."
Marian seskočil z koně. Naproti němu se zjevil šedivý vlk. Vytasil meč a ohnal se proti zuřivému zvířeti. Sekl. Hlava hladového vlka odletěla do kaluže. Otřel čepel do kabátu a hned, co naskočil na koně, pokynul panošovi.
"Opovaž se pochybovat o mé síle, Wolko!" sykl. "Musím se vidět s pár známýma. Neviděl jsem je od toho dne, kdy jsme řešili tu vesnickou legendu - pekelného oháře. Tehdy mě unesli a opět pustili na svobodu." Usmál se. "Co jiného od nich čekat."
Panoš Wolko se zhrozil. "Oni váš unesli?! V tom případě proč se spoléhat na jejich pomoc? Vaše výsost by je měla okamžitě popravit a jejich hlavy napíchnout na kůl jako odstrašující příklad."
Marian zakroutil hlavou a rozesmál se. Nebyl to ale veselý smích.
"Možná máš pravdu," připustil. "Ale když je člověk v koncích, uchýlí se i ke svému nejhoršímu nepříteli. Neslyšel si? Přátelé si drž blízko u sebe a nepřátelé ještě blíž."
Kůň frkl. Panoš stáhl uzdu a pokusil se koně zklidnit. "Co jsou zač?" zeptal se nakonec. "Tuláci?"
Marian se zamyslel, jakoby se snažil najít tu správnou odpověď.
"Jsou to vyhnanci," povzdychl si. "Byli vyhnanci…měl jsem podezření, že se zapletli do kultu Bezejmenného, zrádce našeho království, co se snažil svrhnout otce z trůnu. Uprchli a spojili se s tou špínou. Zavařili nám nespočetkrát, dokonce zabili pobočníka Waldemara. Říkal jsem jim, že se mohou vrátit, ale jejich nenávist vůči mě a otci, kterou chovají je silná."
Polkl a sípavě se nadechl. Zahleděl se do prázdna, jako by byl ztracený ve vzpomínkách.
"Na ten den, co jsme se konečně setkali tváří tvář, do smrti nezapomenu," řekl tlumeným hlasem. "Všichni jsou šílení, krvežíznivé bestie s touhou po krvi. Ale ten jeden byl nejšílenější…černý čaroděj. Pohrával si s mojí myslí, jako bych byl jen hadrová panenka. V Arzu se mu 'loutkař' nepřezdívá pro nic za nic. Stejně tak Pohřebák, mistr-asasín. Jeho tanec ve stínech, čímž zabijí protivníka, je nejlepší umění, co jsem kdy viděl."
Panoš nechápavě zakroutil hlavou. Nechápal chování jeho pána. Podle popisu to jsou monstra. Proč se potom uchyluje k jejich pomoci? Marian, jakoby mu četl myšlenky, odpověděl:
"Černý čaroděj je jediný, kdo může zrušit kletbu."
Wolko vytřeštil oči. "Jakou kletbu?"
Princ neodpověděl. Dělal, že otázku neslyšel a Wolko se dál ani neptal. Jeli potichu. Zahalil je závoj bílé mlhy, až pomalu neviděli na krok. Princ hluboce doufal, že dorazí do svítání.

Radujme se z maličkostí

24. března 2018 v 19:42 | Nadalee <3 |  Pozitivní svět kolem nás

"Zapadající slunce, vítr šumící v korunách stromů, hluboký les, nebo takový Měsíc, odrážející se v jezeru. No není to krása?"

Jednou jsem seděla s kamarádem v kavárně. Stěžoval si mi na spoustu věcí, co nemůže v životě ovlivnit - jako je například politika. Naslouchala jsem a napřestávala se divit jeho zlobě. Vyprávěl to s takovým vztekem a opovržením, až jsem myslela, že praští skleničkou o zem. Když se trochu uklidnil, podívala jsem se ven a řekla: "Hele, není ta obloha dneska nádherná?"
Překvapeně zamrkal a podíval se na do ruda zbarvenou oblohu po západu Slunce. Pak se usmál.
"No jo, máš pravdu. Je to opravdu nádhera."
Jeho nálada se okamžitě změnila. Opustil téma a nadhodil úplně jiné, při čemž se pořád usmíval od ucha k uchu. Jak málo stačí k radosti! Člověk myslí během dne na tolik nepodstatných věcí, že ho to akorát rozčiluje. Proč se zabývat něčím, co nemůžete ovlivnit? Proč myšlení nevyužít na něco užitečného?
Zkuste si někdy vyjít ven do přírody a zavřít oči. Pak teprve poznáte skutečnou krásu. Takový zpěv ptáků, bzučení včel, vůně deště, vítr šimrající na kůži. Takové...maličkosti, kterých si během dne ani nevšimneme. :)


Princ, cizinec a zvíře - Kapitola druhá

24. března 2018 v 18:40 | Nadalee <3 |  Černá růže
"Co to má sakra znamenat?" zeptal se omámeně Kendall, zírající na Lucovo rameno. "Jak dlouho je ta věc tady a proč je tady?"
Tom se za jeho zády marně snažil potlačit nával smíchu. Takové gesto by od krvežíznivého predátora, jako byl Luca nečekal. Byl zvyklý ho vidět trhat lidi holýma rukama, ale ne toto.
Luca si ulízl horní ret a bezradně pokrčil rameny. "Když já musel. Je tak nevinný. Jen se na něho podívej." Otočil hlavou a zadíval se na zvíře - malou opičku, omotávající svůj ocásek kolem jeho ucha.
Kendall povzdychl obočí. Andrew si pomyslel, že každou chvíli vybuchne. Nebylo nic horšího, než zvířata v hostinci.
"Já se ptám, jak dlouho tady ta věc do prdele je?!" dožadoval se Kendall.
Luca se podrbal na hlavě. Hned po tom plivl na podlahu a odkašlal si. "Asi pár týdnů. Možná měsíc, co já vím. Do teď ti nevadila, tak co vyšiluješ?"
"Protože jsem neměl ponětí, že to tu schováváš," sykl hostinský. "Co tě to popadlo? Jsme snad zvířecí ztráty a nálezy?!"
Luca se zamračil. "Jmenuje je Jacky."
"Ahá. Tak ty si té věci už stihl dát jméno. Paráda! Co si přitáhneš příště? Koně? Nebo snad kozu?"
Luca vzal opici do náruče a začal ji hladit po hladké srsti, která se blýskala na světle.
"Ne." Odpověděl. Opět se odmlčel. "Na koně máme stáje a na kozu se můžu jít podívat vedle ke statkáři, pravda? Čili není potřeba, abych je tahal sem, to je snad logický."
Tom se chytil za břicho a smál se tak, až z něj vycházel jen sípot. Andrew se odvrátil a přiložil si ruku na ústa, aby ho nemohl Kendall vidět a Rina Wo plná nadšení poskakovala kolem opičky a rozplývala se nad její srstí a krásnýma očima.
Bobo pomalými kroky přistoupil k Lucovi a oblízl se.
"Fuj, Bobo!" okřikl ho Luca. "Jacky je kamarád, není k žrádlu. Zkřivíš mu chlup a vyrvu ti vnitřnosti z těla. Běda ti!"
Rina se začervenala a pohladila Lucu po pleši. "Chrání opičku, to je tak roztomilý! Já věděla, že si uvnitř dobrák a ne jenom mozek plný svalů."
Kendall si promnul kořínek nosu a bezradně rozhodil rukama. "Áh, dělejte si, co chcete. Ale ta opice letí z místnosti, rozumíš? Dej si jí třeba do pokoje, ale tady nebude."
Luca zakoulel očima. "No jo, pořád."
Najednou se prudce otevřely dveře. Půlnoční vítr rozházel pár věcí, které spadly ze stolků, sfoukl všechny svíčky a celá místnost se ocitla ve tmě. Nastalo ticho. Andrewa polila vlna chladu. Při pohledu na nově příchozího, nahmatal dýku u pasu. Byl celý od krve. Jeho pohled, jakoby neměl život. Muž vstoupil. Dveře se zabouchly.
"Rád bych pokoj," promluvil chraptivým hlasem. "Na tuhle noc."
Kendall luskl prsty a svíce opět zažhnuly. Prohlédl si muže od hlavy k patě. Usmál se a potáhl z dýmky, kterou si před okamžikem zapálil.
"Lovce tu nevídám často," řekl tajemnému. "Vlastně skoro vůbec. Co si zač?"
Muž sebou trhl. Sundal si kapuci. Z ofiny mu po obličeji stékaly kapičky deště. Na spánku měl velký drápanec, který mu krvácel, až ke krku.
"A já zase nevídám často čaroděje," řekl muž a jeho oči se poprvé za tu dobu zaleskly. "Jste…vzácná rasa. Složitá, dokonce i pro mě. Vaše vědomosti jsou oproti běžným smrtelníkům rozsáhlé. A vy…vy jste blízko těch, co kráčí v nesmrtelných stopách. Nejčernější z nejčernějších…"
Kendall vyfoukl oblak kouře. Oproti ostatním působil klidně, na to, jaká síla proudila neznámému v žilách. Lovci byli stará rasa. Velmi stará. Už od malička byli cvičeni v aréně na život a na smrt proti svým přátelům a bližním. A kdo přežil - ten vyhrál.
"Hodně jsem o vás slyšel," pokračoval muž a natáhl se přes pult. "Černá růže. Nejhledanější žoldáci v Arzabianským království." Uchechtl se. "Nečekal bych, že vás najdu tady. Čaroděje, zloděje, mistra zabijáka, démona z Lu, tanečnici v mlze a rozparovače. Jste doslova legendou."
Luca zavrčel. Rina ho zastavila, přestože sama měla chuť podříznout mu hrdlo. Stačily by jí dva mrštné pohyby. Jen dva. Bobo se za ní ukrýval jako malé dítě a cenil zuby.
"Oh, jaká poklona." usmál se Kendall. "Jen pro příště. Až vejdeš dovnitř, neotvírej ty dveře celý. A rychle je zavři. Koukej na ten bordel, to si udělal. Buď rád, že si host a ne můj zaměstnanec."
Lovec mlčky přikývl. Ohlédl se na Andrewa, sedícího s nohama na stole. Pohrával si s dýkou, připravený kdykoliv zaútočit.
"Víš, nejsem tu zrovna zvědavej na podělaný kecy cizinců," pokračoval Kendall. "Zaplať, dám ti pokoj, můžeš tu zůstat. Mluv hodně a ocitneš se na ulici dřív, než mrkneš. Nebo hůř…hihi…nemrkneš už nikdy. Chápeš? Pokud mě znáš, víš, čeho jsem schopný."
Lovec zavřel oči. Sklonil hlavu do úrovně krku, znamenající projev úcty.
"Omlouvám se, Temný." Jeho hlas zněl upřímně. "Nepřišel jsem bojovat, ani vás urážet. Jmenuji se Trec Boligua, jsem z jižního kmene lovců sídlícího v Balaiském údolí poblíž Balariho hor."
Tváře Toma, Andrewa a Riny se uvolnili. Už nevypadal tak nebezpečně. Jeho krvežíznivá aura byla rázem pryč. Kendall se natáhl pro klíč, pověšený vedle policí s bylinami a hodil je Trecovi. Podepřel si hlavu o pult a potáhl. "Nu, v tom případě buď vítán, drahý lovče."
Trec zvedl hlavu. Sundal si promočený hábit a odkráčel po schodek do horního patra. Ještě chvilku zůstali všichni potichu, zcela oddaný svým myšlenkám.
"Ukousl vám snad lovec jazyk?" zeptal se pobaveně Andrew. "Je to host, jako každý jiný. Dělejte bordel, jako obvykle." Vstal a přešel k jeho oblíbeným poličkám s čaji. Vytáhl lístek a hodil ho do dvou hrníčku - sobě i Kendallovi. Tom s Lucou se vrátili k Maši, kde je Bobo zvědavě pozoroval. Chtěl se přiučit něčemu novému. A Rina si přikázala malou skleničku červeného, které po troškách popíjela.
Všechno nasvědčovalo klidné noci.

Princ, cizinec a zvíře - Kapitola první

24. března 2018 v 18:14 | Nadalee <3 |  Černá růže
Déšť bubnoval na okenice, až nebylo slyšet slova. Jen kousek od nich udeřil hrom. Vití hladových vlků se rozléhalo hlubokým lesem, jako varování pro všechny slabé tvory. Postava v černé róbě seděla na pařezu, brousící si lovecký nůž. Oheň osvětloval jeho bledý, blátem ušpiněný obličej. Přes pravé oko měl jizvu, snad od meče. Vyčkával. Jeho práce byla chytat monstra - tak ohavná, že se jim po několika úspěšných mordů začal sám podobat. Procestoval hodně míst, poznal mnoho lidí, ale i přesto cestoval výhradně sám. A tak to bylo nejlepší. Žádné zábrany, žádná slabina, nic co by ho brzdilo. Lidští tvorové přidělávají akorát jen potíže.
Postavil se a zavětřil ve vzduchu. Jeho kořist byla blízko. Usmál se pod vousy a nasadil si kapuci.
Vykročil po stopě.

Princ, cizinec a zvíře - Prolog

24. března 2018 v 16:32 | Nadalee <3 |  Černá růže
V hostinci U mrtvého muže panovalo neobvyklé ticho. Nacházeli se tam jenom jeho stálí zákazníci, kteří jako vždy popíjeli předražené pivo a hráli oblíbenou karetní kru Maši. Venku už třetí den zuřila bouře, která lomcovala s údolím, až převrátila několik stromů a díky které byl hostinec téměř prázdný.
Mrtvý muž se nacházel na hranici mezi Falžkem a Arzabianským královstvím v Sibrikonu v Hraničním údolí, kudy procházelo mnoho poutníků, kteří si rádi pronajali pokoj, dali si jídlo a trochu se pobavili. Díky tomu, že ležel na tak neobvyklém místě, měl mnoho příznivců. Místo, které nenáleží ani jedné straně, kde panovníci a muži moci nemají práva. Svobodná část, kde byli vítáni skoro všichni - až na vojáky a lidi od hradu. Pokud tedy nebyli uprchlíci.
"Ha! Tupá hlavo, tady to máš. Osm desítek na šest dvojek," zvolal mladý muž s rudými vlasy a vyložil karty. Provokativně se ušklíbl na svého protivníka - obtloustlého muže s holou hlavou a nazelenalou kůží.
"Kurva fix," zavrčel. "Ty podvádíš! Přísahej na lůno své mrtvé matky, že nemáš v rukávu schovanou desítku!"
"Vypadám snad jako kouzelný skřítek?" mávl mladík rukou. "Můj drahý, předrahý Luco, tuhle hru musíš umět. Za tvojí náušnici a deset silků ti prozradím svůj 'hokus pokus', co ty na to?"
Ten, jménem Luca naštvaně zkřivil obličej. "Přísahám, že až to dohrajeme, vytrhnu ti koule, Tome! A proč chceš do pekla mojí náušnici?"
Mladík Tom se napil piva a s úsměvem se odmlčel.
"Protože v ní člověk opravdu vypadá jako kouzelník."
"Ty hade!"
Opodál seděl další muž s velkým, hnědým kloboukem. Kouřil tabák a četl jakousi listinu. Do malého zápisníku si dělal poznámky. S povzdychem z něj vytrhl stránku, zmuchlal ji do kuličky a hodil za sebe na zem. Otráveně si prohrábl hnědé vlasy a pokračoval v psaní. Všude na stole hořely svíce. Celý vnitřek hostince vypadal na starou budovu upraveně až elegantně.
Za pultem stál muž menší postavy - hostinský. Černé, polodlouhé vlasy měl svázané do vysokého culíku. S plných sil se snažil ignorovat vřískání svých společníků, které mu lezlo na nervy a věnovat se čištění skleniček. Koutkem oka sledoval dveře do podkroví, kam před malou chvílí poslal Boba, polovičního démona, kterého měl pod dohledem už deset let a Rinu Wo, dívku, která se je před několika měsíci snažila všechny povraždit. Ti všichni žili v hostinci jako jedna skupina.
"Tak dost!" okřikl je. "Jste jako manželé po dvaceti letech, pitomci. Jestli se chcete hádat, tak jděte ven, ale nedělejte mi tu bordel."
"Promiň, Kendalle," pravil Tom. "Ale někdo taky prostě neumí prohrávat. Drahý Luco, tvoje chování je nepřijatelné. Není divu, že nemáš dívku. Být ji, tak od tebe utíkám několik mil. Děsně ti páchne z huby a nemyješ se. Styď se starý brachu!"
Luca si odfrkl a zkřížil ruce na prsou. "Moc mluvíš, málo přemýšlíš!"
Vyložil karty a Tomovi spadla čelist. Něco si zamumlal pod vousy, při čemž vytáhl další balíček. Z podkroví se ozvala rána. Vyšla z ní mladá dívka s krátkými, světlými vlasy, oblečená do černého obleku s vysokými boty. Po boku ji stál vysoký, až obří muž s červenýma očima.
"Pro Stvořitele. Říkala jsem, že to udělám, ne? Podívej se na tu spoušť," promluvila směrem k polovičnímu démonovi. Ten, jelikož neuměl mluvit, omluvně zapištěl.
"Kendalle!" zavolala na hostinského. "Bobo vylil všechno víno z druhé police."
"Hadr je nahoře," prohodil hostinský nepřítomně. "A pomoz mu. Nestojím o další spoušť."
"Ha? Proč já?" Setkala se s Kendallovým jiskřivým pohledem a povzdychla si. "No tak dobře. Pojď miláčku, jdeme uklízet."
Bobo zahulákal a vyzdvihl ji na rameno. Rina ho se smíchem plácla do zad, zatímco hostinský vytáhl z krabic všechny suroviny potřebné k namíchání odvaru, které mu večer dovezl kupec a postupně je dal do sklenic na polici.

Kam dál